Přeskočit na obsah

Josef II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Josef II)
Další významy jsou uvedeny na stránce Josef II. (rozcestník).
Josef II.
Císař Svaté říše římské, král český, uherský a chorvatský, arcivévoda rakouský atd.
Portrét
Josef II.
Doba vlády17801790 (římskoněmeckým císařem od r. 1765)
Narození13. března 1741
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí20. února 1790 (ve věku 48 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
PohřbenCísařská hrobka ve Vídni
PředchůdceFrantišek I. Štěpán Lotrinský
Marie Terezie
NástupceLeopold II.
ManželkyI. Isabella Parmská
II. Marie Josefa Bavorská
PotomciMarie Terezie (1762–1770)
Marie Kristýna (1763)
DynastieHabsbursko-Lotrinská
MottoVirtute et exemplo/
Ctností a příkladem
OtecFrantišek I. Štěpán Lotrinský
MatkaMarie Terezie
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Velký osobní znak císaře Josefa II.

Josef II. (13. března 1741 Vídeň20. února 1790 Vídeň) byl v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské a v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český, markrabě moravský a arcivévoda rakouský. Byl jedním z nejvýznamnějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Díky jeho oblibě u sedláků mu začal prostý lid přezdívat „selský panovník“.

Jeho sochy byly po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, případně po roce 1945 z českých ulic jako symbol habsburského mocnářství a germanizace odstraněny, nebo alespoň přemístěny do ústraní[1] (např. roku 1919 v Brně[2] nebo roku 1920 v Teplicích[3]). V Praze byla roku 2014 instalována jeho socha na nádvoří Všeobecné fakultní nemocnice.[4] Další sochy Josefa II. je možné opět vidět v některých městech a obcích, např. v Trutnově, Kadani, Uničově, Kunraticích u Cvikova atd. Socha ze zaniklého pomníku v Brně je umístěna v areálu psychiatrické nemocnice v Brně-Černovicích.

Isabela Parmská, první manželka Josefa II.

Josef II. se narodil jako arcivévoda Josef Habsbursko-Lotrinský, nejstarší syn rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I. a ještě téhož dne byl pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus. Mezi jeho početné sourozence patřili např. pozdější císař Leopold II. či Marie Antonie provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI., známější spíše pod jménem Marie Antoinetta.

Druhá Josefova manželka, Marie Josefa Bavorská, ve svých 28 letech podlehla epidemii neštovic, podobně jako první Josefova manželka Isabela. Neštovicím, které tehdy sužovaly Evropu, padly za oběť tisíce lidí.

Josef byl prvním panovníkem pocházejícím z habsbursko-lotrinské dynastie. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabelou Parmskou (1760 až 1763), kterou hluboce miloval, ale ona jeho city neopětovala. S Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která ve svých sedmi letech (24. ledna 1770) zemřela na zápal plic, a Kristýnu (která zemřela druhý den po porodu). Po předčasné smrti své první manželky již nebyl schopen navázat bližší citový vztah k jiné ženě, a to ani ke své druhé choti, kterou byla jeho sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. Bavorského a Marie Amálie Habsburské, Marie Josefa Bavorská (1764–1767). K tomuto druhému sňatku donutila Josefa jeho matka, císařovna Marie Terezie, manželství však patrně nebylo ani konzumováno.

Dobová symbolická replika rakouského arcivévodského klobouku, použitá při císařské korunovaci Josefa II. ve Frankfurtu. Tato replika z pozlaceného stříbra byla vyrobena roku 1764 ve Vídni a je uložena v Schatzkammer tamtéž. Dochován jen skelet, perly a drahé kameny byly v průběhu let ztraceny. Originální arcivévodský klobouk je uchován v klášteře Klosterneuburg.

Již od mládí se Josef II. zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě von Falkenstein) podnikl řadu cest po korunních državách.

Korunovační průvod ve Frankfurtu během korunovace Josefa II. na císaře Svaté říše římské

V roce 1764 proběhla ve Frankfurtu Josefova korunovace na římského krále. Po smrti svého otce Františka I. Štěpána Lotrinského se roku 1765 stává císařem Svaté říše římské a vládne po boku Marie Terezie. Jako dvorního skladatele si zvolil Antonia Salieriho (zde stojí za zmínění, že mezi jeho hudební oblíbence patřil i Mozart). Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.

7. dubna 1766 císař Josef II. otevřel ve Vídni bývalý lovecký revír pro veřejnost. Od tohoto jeho vyhlášení směl být Prátr využíván ve všech ročních obdobích bez rozdílu pro každého.

V roce 1770 postihl Čechy velký hladomor. Josef po návštěvě Čech roku 1771 napsal své matce: „Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi, a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout.“[5] Společně s kancléřem Kounicem prosadil proti Marii Terezii první dělení Polska, při kterém Rakousko získalo Halič.[5] Podporoval náboženskou toleranci a v době náboženských nepokojů na Valašsku, které vypukly v roce 1777, napsal, že „Poznat pravé náboženství je vzácný dar boží. Toho však nelze dosáhnout násilnými prostředky.“[6]

Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Pracoval dvanáct až osmnáct hodin denně. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně).[7] Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny tři vydány roku 1781).

Mezi další důležité změny patřilo: zlepšení postavení Židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska, zpřesnění katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev. Některé šly proti církvi, jako například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou[8] (téměř polovina). Některé však mohly katolické církvi dlouhodobě prospět. Např. možnost odchodu do důchodu pro staré kněze. Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno).

Mnoho reforem se v praxi ovšem ukázalo jako nepřínosných nebo dokonce nepřijatelných. Některé byly zrušeny ještě za Josefova života, například zákaz pohřbívání v rakvích, které mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se ušetřilo dřevo a stromy[9]. Mnohé reformy byly zrušeny po jeho smrti, například radikální reforma daňového systému.

Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. [zdroj?] Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.

Roku 1787 se Josef vypravil na návštěvu Krymu, kde měl spolu s ruskou carevnou Kateřinou Velikou dohodnout válku proti Osmanské říši.[10] Touto válkou[10] však svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády ještě podstatně zhoršil. Situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon, který v říjnu roku 1789 dobyl Bělehrad.

Roku 1789 vypuklo povstání v Rakouském Nizozemí a bouřila se také uherská šlechta.[11] Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II.

Podrobnější informace naleznete v článku Josefinismus.

Osvícenský absolutismus

[editovat | editovat zdroj]
Josef II. na poli u Slavíkovic

Josef II. je předním představitelem osvícenského absolutismu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu. Hospodářství Habsburské monarchie zaostávalo oproti Nizozemsku, Anglii či Francii nejméně o půl století.[12] Ideový monopol katolické církve a s ním související trvalý odliv obyvatelstva brzdil rozvoj státu.[13] Josef II. obdivoval pruského krále Fridricha II., dlouhodobého nepřítele své matky. Dne 29. června 1766 navštívil se svou družinou Ochranov, tehdy proslulé středisko exulantů, a na vlastní oči se přesvědčil, jak vysoký podíl nesou exulanti na prosperitě země, jež je přijala.[14] Josef II. ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny ke zvýšení účinnosti hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných (Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací, např. v oblasti státní správy, náboženství, hygieny a zdraví apod.).

Zásadní změnu života v habsburských državách přinesly tzv. Toleranční patenty a Patenty o zrušení nevolnictví v Praze.

Toleranční patent

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Toleranční patent.

Prvním z velkých patentů byl tzv. toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Důvodem vydání patentu bylo zastavit emigraci vlastního obyvatelstva do početných exulantských kolonií v sousedních zemích, dále pak snaha vyjít vstříc osvícenskému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality, a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky. Ale i po vydání tolerančního patentu byly až do roku 1783 skupiny nežádoucích osob „transmigrovány“.

Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a pravoslaví. Nešlo o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění nekatolických vyznání, která byla vystavena řadě znevýhodňujících nařízení. Přesto šlo o zásadní čin v otázce svobody vyznání v císařství.

Podobným způsobem byla víc tolerována i židovská víra. V roce 1783 byl totiž uveden v platnost patent Systematica Gentis Judaicae Regulatio.[15] Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“. Nadále např. nesměli vstupovat do státních služeb. Zrušil tzv. „židovské mýto“ (Židé ho museli platit u městských bran), zakázal tzv. „křty z nouze“ (židovské dítě, někým zpravidla proti vůli rodičů pokřtěné, muselo být v důsledku toho odebráno rodičům, protože už se nemohlo stát židem).

Byla ovšem zároveň zrušena rabínská soudní pravomoc, hebrejština a jidiš už pro Židy neplatily jako úřední řeč, každý Žid musel přijmout německé jméno.

Sekularizace

[editovat | editovat zdroj]

12. ledna 1782 císař vydal také sekularizační dekret, jímž zrušil některé církevní řeholní řády a kláštery. To se týkalo všech, které neposkytovaly vzdělávání, zdravotnické služby nebo nevykazovaly vědeckou činnost. Tak bylo zrušeno na 140 klášterů – téměř polovina všech v zemi. Toto nařízení se týkalo řádů jezuitů, kamaldulů, kapucínů, karmelitánů, kartuziánů, klarisek, benediktinů, cisterciáků, dominikánů (řád bratří kazatelů), františkánů, paulínů a premonstrátů a v nich žijících 1484 mnichů a 190 jeptišek (nebyly však zrušeny všechny kláštery těchto řádů). Majetek těchto řádů byl převeden do náboženského fondu.

Jeho antiklerikální a liberální inovace přiměly papeže Pia VI. k návštěvě Vídně. Josef svatého otce v březnu 1782 přijal se vší úctou a prezentoval se jako dobrý katolík, ve svém konání se však nenechal ovlivnit.

Zrušení nevolnictví

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Patent o zrušení nevolnictví.
Socha Josefa II. v Uničově

Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím, a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dřív bez souhlasu vrchnosti nesměli. Z poddanství bylo rovněž možné se vykoupit.

Patent umožnil nárůst vzdělanosti, protože víc lidí mohlo svobodně studovat, a zároveň podnikatelské činnosti, protože rolníci (sedláci) mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách, což výrazně podpořilo průmyslovou revoluciČechách. Možnost stěhování do měst podpořila i český živel ve městech.

Pamětní deska Josefa II. v Městském muzeu v Děčíně

Berní a urbariální reforma

[editovat | editovat zdroj]

Velké bouře a brzké zrušení vyvolaly tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma (patent). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění (rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti). Berní a urbariální patent mj. rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami, v přechodném jednoročním období měli poddaní robotovat za mzdu, daňové zatížení poddanských usedlostí nemělo překročit 30 % výnosu pozemku. Oba byly zrušeny ještě za Josefova života.[16]

Poněmčování

[editovat | editovat zdroj]

Josef II. se snažil o centralizaci říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu oproti dosavadnímu respektu k zemským jazykům. Tím a zrušením nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst, ale zavdal nechtěně jeden z impulzů k hnutí za obranu národních jazyků, který je v Česku znám jako národní obrození. Přitom byl jedním z panujících Habsburků, kteří uměli česky. Na druhou stranu dominance němčiny také později vedla k uherské revoluci 1848 a nakonec k rakousko-uherskému vyrovnání 1867.

Příjmení

[editovat | editovat zdroj]

Císař Josef II. vydal patent, kterým byla uložena povinnost používat neměnná příjmení. Příjmení do té doby bylo jménem druhořadým (doplňovalo jméno křestní). Člověk mohl během života příjmení několikrát změnit.

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]
  • Lidové vrstvy seznamoval s osobností a reformami Josefa II. Václav Matěj Kramerius v díle zvaném Kniha Josefova, kterou sepsal podle německé předlohy v roce 1784.[17]
  • Josef II. vstoupil do české literatury mj. v díle Babička Boženy Němcové, jako „pán s trubičkou“ (tj. dalekohledem).
  • Jeho asi nejznámější filmovou podobu vytvořil Jeffrey Jones ve filmu Amadeus Miloše Formana, kde byl vyobrazen jako laický milovník hudby.
  • Do Herrnhutu se „pozval sám“ (červen 1766). Navštívil tam tiskárnu, lékárnu, továrny na tabák a vosk, nakoupil u sedláře a řemenáře, zadal si výrobu uniformy a bot, prohlédl si chlapecký ústav, dům vdov a dům svobodných sester a zúčastnil se bohoslužby. Pobyt svůj i celé své družiny hradil sám, ubytováni bylo v hostinci, jenž byl narychlo vyklizen a pro císařovy potřeby upraven.[14]
  • Josefova první manželka Isabela Parmská byla až do konce jeho života jediná žena, kterou kdy hluboce miloval. Poté, co zemřela na neštovice, zdrcený Josef napsal: „Doma jsem se radoval z blahodárného klidu. Kdykoli jsem musel odjet, jak jsem se těšil, až se vrátím! Dělili jsme se spravedlivě o strasti i radosti, a tak jsme spolu prožili nejšťastnější dny. O to všechno jsem byl oloupen. Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil ten poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel.“[18]

Josef II. ve filmu

[editovat | editovat zdroj]
František Smolík ve filmu Babička z roku 1921
Otakar Brousek starší v seriálu F. L. Věk z roku 1971
Jeffrey Jones ve filmu Amadeus z roku 1984
Aaron Friesz v seriálu Marie Terezie z let 2017–2021
Jonas Bloquet v seriálu Marie Antoinetta z roku 2022

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
Mikuláš František Lotrinský
 
 
Karel V. Lotrinský
 
 
 
 
 
 
Klaudie Lotrinská
 
 
Leopold Josef Lotrinský
 
 
 
 
 
 
Ferdinand III. Habsburský
 
 
Eleonora Marie Josefa Habsburská
 
 
 
 
 
 
Eleonora Magdalena Gonzagová
 
 
František I. Štěpán Lotrinský
 
 
 
 
 
 
Ludvík XIII.
 
 
Filip I. Orleánský
 
 
 
 
 
 
Anna Rakouská
 
 
Alžběta Charlotta Orleánská
 
 
 
 
 
 
Karel I. Ludvík Falcký
 
 
Alžběta Šarlota Falcká
 
 
 
 
 
 
Šarlota Hesensko-Kasselská
 
Josef II.
 
 
 
 
 
Ferdinand III. Habsburský
 
 
Leopold I.
 
 
 
 
 
 
Marie Anna Španělská
 
 
Karel VI. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Filip Vilém Falcký
 
 
Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská
 
 
 
 
 
 
Alžběta Amálie Hesensko-Darmstadtská
 
 
Marie Terezie
 
 
 
 
 
 
Anton Ulrich Brunšvicko-Wolfenbüttelský
 
 
Ludvík Rudolf Brunšvicko-Wolfenbüttelský
 
 
 
 
 
 
Alžběta Juliana Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Norburská
 
 
Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská
 
 
 
 
 
 
Albrecht Arnošt I. Öttingenský
 
 
Kristýna Luisa Öttingenská
 
 
 
 
 
 
Kristýna Frederika Württemberská
 
  1. http://blanensky.denik.cz/serialy/sochy-cisare-josefa-ii-byly-v-monarchii-zadane.html, 18. ledna 2012.
  2. http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=651, 17. srpna 2016.
  3. http://iteplice.cz/stare-teplice_pomnik_cisare_josefa_ii..html Archivováno 27. 8. 2016 na Wayback Machine., 17. srpna 2016.
  4. http://www.praha.eu/jnp/cz/co_delat_v_praze/o_praze/cisar_josef_ii_se_usidlil_v_nemocnici.html, 17. srpna 2016.
  5. a b Hladomor. Český rozhlas [online]. 22. prosinec 2012. Dostupné online. 
  6. Přítel kacířství veškerého. Český rozhlas [online]. 27. duben 2013. Dostupné online. 
  7. Šest tisíc výnosů majitele pravdy. Český rozhlas [online]. 6. duben 2013. Dostupné online. 
  8. Josef HANZAL, Od baroka k romantismu, Praha 1987, s. 116-118.
  9. TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Vyd v KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 156 s (Právo) ISBN 80-7192-707-4, str. 20
  10. a b Válka proti Turkovi. Český rozhlas. 29. července 2007.
  11. Smrt Josefa II.. Český rozhlas. 16. února 2014.
  12. Toulky českou minulostí. web.archive.org [online]. 2018-11-24 [cit. 2022-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-24. 
  13. MELMUKOVÁ, Eva. Patent zvaný toleranční. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 238 pages, 8 unnumbered pages of plates s. ISBN 80-204-0741-3, ISBN 978-80-204-0741-2. OCLC 42020288 S. 15–17. 
  14. a b ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. Praha: Kalich, 2005. 143 pages s. ISBN 80-7017-022-0, ISBN 978-80-7017-022-9. OCLC 67292942 S. 31. 
  15. KÖRTVÉLYESSY, Katarína. Židovská ortodoxná synagóga. Prešov: Fotopress, 2003. ISBN 80-968972-1-7. S. 4. 
  16. Na josefinský katastr jako základní geodetický podklad se ovšem navazuje dosud a leckde se nahrazuje v rámci digitalizace katastrálních map až nyní.
  17. Kniha Josefova. Evropský literární klub, Praha 1941. Ed. Miloslav Novotný. S. 215
  18. Ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj. Český rozhlas [online]. 1. září 2012. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Adamová, K., Lojek, A.: Ohňové patenty (protipožární opatření Marie Terezie a Josefa II.). In: Bubelová, K. (ed.), Pocta Eduardu Vlčkovi k 70. narozeninám, Olomouc 2010, s. 9–13. (ISBN 978-80-244-2491-0)
  • BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan Pavel. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740–1792. Praha: Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4. 
  • Bělina P., Teoretické kořeny a státní praxe osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Československý časopis historický 29, 1981, s. 879–905.
  • CERMAN, Ivo. Josef II. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 487–497.
  • ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X. 
  • FRAIS, Josef. Reformy Marie Terezie a Josefa II. (nejen v českých a moravských zemích). Třebíč: Akcent, 2005. 156 s. ISBN 80-7268-337-3. 
  • Gutkas, K., Kaiser Joseph II. Eine Biographie. Zsolnay, Wien, 1989.
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. 
  • Magenschab, Hans, Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha, 1999.
  • Magenschab, Hans, Josef II. Cesta Rakouska do moderní doby, Ikar, Praha 2008, ISBN 978-80-249-1001-7
  • Reinalter, H., Am Hofe Josephs II., Leipzig, 1991.
  • Taraba, Luboš, Josef II., Praha 1999, ISBN 80-902129-7-2
  • VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 : doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Praha: Libri, 2010. 384 s. ISBN 978-80-7277-448-7. 
  • VONDRA, Roman. Josef II. (1741–1790). Historický obzor, 2010, 21 (3/4), s. 84–86. ISSN 1210-6097.
  • WEISSENSTEINER, Friedrich. Synové Marie Terezie. Praha: Ikar, 2005. 158 s. ISBN 80-249-0594-9. 
  • Winter, E., Der Josefinismus. Die Geschichte des österreichischen Reformkatolizismus 1740–1848. Berlin 1962.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Český král
17801790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie
Znak z doby nástupu Uherský král
17801790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
-
Znak z doby nástupu Hlava dynastie
17651790
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.